Be good do good.

Když se rozhlédneme kolem sebe, vidíme uspěchané lidi, nervózní řidiče, nerudné důchodce, věčně nespokojené teenagery... Proč je naše společnost tak negativní? Žijeme v blahobytu, nejsou tu přírodní katastrofy, válka ani teroristické útoky. Máme jídlo, teplo a čistou vodu. Můžeme (zatím ještě) svobodně cestovat, studovat kdykoli a kdekoli se nám zlíbí a kromě výsledků voleb si prakticky nemáme na co stěžovat. Neměli bychom být šťastní? Neměli bychom pomáhat těm, kdo to doopravdy potřebuje? Neměli bychom už konečně přestat naříkat a začít dělat něco, co má smysl? Já do toho jdu. Přidáte se??

V posledních několika měsících jsem toho zažila spoustu. A nic jsem tu o tom nepsala jednoduše proto, že jsem na to neměla ani krapítek síly. Naopak jsem ještě nějaký ten článek smazala, jelikož mi přišlo, že není dostatečně dobrý, nebo je pro zveřejnění zkrátka nevhodný...

Přesto, že „se mi vlastně nedělo nic tak strašného“, jsem měla kvůli #overthinking, spolu s několika nepříjemnými událostmi, dost mizerné období. O tom ale psát nechci. Jen tím chci říct, že každý vede svůj vlastní boj, který nemusí být na první pohled zřejmý. Ani na druhý a ani na třetí. Je velmi jednoduché a pohodlné toho druhého nechápat. To umí každý. Snadno může každý z nás být egocentrickým sobcem, který vidí ve všech jen útočiště pro postěžování si na ten svůj vlastní těžký úděl. Lidé to dělají často. Ale měli by to zkusit jinak!

Vzít to za druhý konec

Problém je v tom, že když jsme takto zaslepení, nikdy nevíme, jak moc velký nebo vážný je boj toho druhého. Snadno pak ze sebe uděláme hlupáka, když svými malichernými starostmi zatěžujeme toho, kdo má třeba mnohem těžší životní situaci. Stalo se mi to už několikrát. Ale častěji tedy obráceně... :)
Jelikož mě se v životě dějí celkem zvláštní, někdy složité, nepochopitelné a jindy bizarní věci, často jsem už byla v roli toho, kdo poslouchá a říká si v duchu „takové věci skutečně lidé řeší"??
Přijde mi to úsměvné, nebo mě to rozčiluje, to záleží na situaci... Ale naučila jsem se to neodsuzovat. Jen proto, že já to měla těžší (a navíc jsem si za to mnohdy mohla sama) neznamená, že jeho problém je zanedbatelný. A u toho bychom měli začít! Neodsuzovat jen proto, že podle nás řeší „kraviny“. V jeho kůži přece nejsme...

Zkusme to proto obráceně – pomáhejme i když bysme to potřebovali sami! Nemluvím teď samozřejmě o extrémních případech jako jsou nějaké úrazy, nemoci apod. Ale o takových těch zvládnutelných stresech, nervech a starostech.

Pokud totiž začnete pomáhat jiným, pomůžete také sami sobě. 

Pocit satisfakce, který člověk má z dobrých skutků je penězi nezaplacený. Jsou Vánoce – existuje lepší čas začít? Darujte oblečení, jídlo, přispějte na útulky nebo se přidejte k nějaké akci, jako jsou skvělá Ježíškova vnoučata. Věřte mi! Je to všelék.

Ne vždy je to snadné...

Díky událostem posledních měsíců a týdnů, které se mi staly nebo, kterých jsem byla svědkem, jsem také pochopila, že není vždy snadné „být dobrým člověkem“. Obzvlášť pak, když jsme sami někým opakovaně zklamáváni. Když jsme psychicky vyčerpáni, je mnohem těžší najít tu sílu k pomoci jiným. 

Když jste zrazeni někým blízkým, je těžké se přes to přenést. Ale nevzdávejte to. Pokud to zvládnete, radost bude dvojnásobná! Čím víc lidí tímhle naočkujeme, tím lepší společnost budeme utvářet. Je to řetězec a doopravdy to funguje. 

Nehledejme problémy tam, kde nejsou. Radujme se z toho, co máme a snažme se být lepší.