Snažila jsem se.
Snažila jsem se zůstat v té plusové
náladě, jak to šlo. Snažila jsem se psát samé pozitivní články, protože depky přece nikdo číst nechce, že jo?! Být
namotivovaná a motivující- ačkoli vlastně nevím pro koho, (zřejmě pro úplně cizí lidi na Instagramu?) Nebo je to nějaká
narcistní tužba po obdivu v podstatě od kohokoli? (ale není takový do určité míry v dnešní době každý...?)
Každý den člověk volí, každý den
může člověk o trochu změnit dny následující, tudíž svou
budoucnost. Když se do té mašinérie jednou dostanete, je
to jednodušší a jednodušší. Je to tak se vším- se studiem,
cvičením, dodržováním předsevzetí, s pohledem na život
celkově (stejně tak se závislostmi)...
A pokaždé je ta cesta k tomu
vysněnému cíli o něco malinko (až neznatelně) míň hrbolatá.
Krůčkem po krůčku jsme k cíli blíž. A jak se tam dostat
co nejpohodlněji a „nejrychleji“?
Čteme to všude- pokud naplníte
svou mysl pozitivními myšlenkami, bude se vám dařit. Pokud tomu
opravdu uvěříte, vyjde to!
A ono to tak skutečně
je- ale mě zajímá jiná věc: lze být pozitivní, ačkoli jste
obklopeni negací?
Bolí mě hlava z toho všeho
#overthinking....
Ano, odpověď je zdánlivě zjevná.
Nejde. Pozitivní lidé se tak nějak sami od sebe dostanou do
prostředí, kde jsou ostatní stejně naladění. A zrovna tak to
funguje i naopak. Žádná velká věda, co?
Pravda ale je, že to není pravidlo.
Nejde to vždycky tak, jak si lidi
přejí ba co hůř, ani tak jak si zaslouží. Tolik jsem se snažila
koukat na všechno těma růžovýma brejlema. Soustředit se věci, které
mě dělají šťastnou a spokojenou. A pak se rozhlédnu
kolem sebe a vidím nemoci, úrazy, rodinné nebo finanční
problémy, vidím, jak to lidé vzdávají s nadějí, protože jim
zrovna štěstí nepřálo, protože jsou v tom srabu už prostě moc
dlouho na to, aby v sobě pořád nacházeli tu nezdolnou sílu nebo
kladné #vibes....
A to přesto všechno že se tak moc snažili. To přece není fér!
A proto si myslím, že není skutečnou výhrou zůstat
vždy pozitivní- to jednoduše není reálný. (Byť se naše
profilovky na facebooku usmívají sebevíc.) Není přirozený být
neustále happy.
Tak si to dovolme. . .
Nemusíme tam ty úsměvy
rvát za každou cenu. Nemusíme ostatním dokazovat, jak jsme
šťastní, silní ani úspěšní. Buďme normální. Buďme
smutní. Naštvaní. Vzteklí. Nefiltrujme emoce! Nejsme
superhrdinové, ani roboti, tak buďme lidští!
Nebudu tady mudrovat s nějakýma
psychologickýma poučkama, ale myslím si, že by lidé měli víc
sdílet své myšlenky mezi sebou, než statusy a fotky. (A tím se
dostávám k dalšímu, s tím úzce spojenému tématu...) Ale jak jsem
psala v úvodu- je to jednodušší. A super snadné do toho být
zatažen.
Prý si u sledování youtuberů lidé odpočinou, chtějí
se pobavit srandovníma videama na facebooku a chtějí být v obraze
na Twitteru... Ale neměly by tyhle „věci“ (přemýšlela jsem,
jaké slovo zvolit, protože to není dokonce ani hmatatené. Není
absurdní být upoutaní k něčemu, co vlastně ani neexistuje??),
neměly by sloužit k něčemu lepšímu?? Přínosnějšímu?
Nemělo by nás to snad
poučovat, posouvat někam dál? K čemu jsou desetisekundové giffy,
vtipné obrázky nebo videa?? Když se chceme pobavit, měli bysme se
jít s někým bavit. Chceme obdivovat krásy přírody? Asi
bysme měli vyjít z pokoje... Chceme někoho upoutat? Měli
bysme mít možnost se ho dotknout. Chceme se radovat ze
zvířat? No... Tak to bysme si měli asi nějaké pořídit.
Na nic z toho přece sociální sítě
nepotřebujeme! Takže za mě by měly mít alespoň edukativní
význam. Právě proto často na svůj profil (ano, pokrytecky ho mám
také) dávám věci, které by podle mě mohli lidem něco dát.
Říct něco, co by nemuseli vědět, poučit je, nebo varovat. V 99 procentech případů tyhle příspěvky nemají ani jeden lajk. Lidem se tohle snad nelíbí??
Ale u kdejaké (zcela tuctové) fotky (se třema filtrama)
třináctileté slečny (která vypadá na 25) najdeme několik set
lajků.
Zkuste ovšem postnout dokument o
2.světové válce. V takovém případě to budou lidé sdílet jen
za předpokladu, že je zrovna nějaké významné výročí a ten
den o tom někde slyšeli, (v horším případě mladší generace
proto, že je to IN) takže mají potřebu se projevit jako citliví
správňáci, jichž se to konkrétně velmi dotklo. #hnusfialovej
Nejsem fanatik. Nejsem extrémista
teda, jak v čem, dobře... Sama mám Facebook i Instagram, ale
přesto si myslím, že nic se nemá přehánět. Že smysl původních
„sociálních“ sítí se vytratil. Byly snad vytvořeny pro to,
aby lidi zůstali v kontaktu. Ne
aby se už ani u kávy a oběda nedívali na sebe jinak, než přes displej...
Komentáře
Okomentovat