Jíst, (m)editovat a ne úplně milovat....

7:00. Budík. Proč tak brzy? Automaticky ho posunuji o deset minut. Až při odkládání mobilu zpět, na noční stolek, mi to dojde. Otráveně otevřu oči a chvíli bojuju sama se sebou. Nakonec se ale vypotácím z postele, vytáhnu ze skříně tu nejteplejší a nejpohodlnější mikynu a dřepnu si v polospánku do tureckého sedu zády ke zdi. Tak jo. Jakže to tam psali? Teplo, pohodlí a pak? Jo, nastavit časoměr, zavřít oči. To poslední nebude problém, pomyslím si s úšklebkem sobě sama. Ruce volně, záda rovně a soustředit se jen na vlastní dech a tělo.

Prý budou přicházet myšlenky, ale mám se je snažit odsunout. No, v každém případě přišla bolest zad. Usilovně jsem se snažila ji nevnímat a upnout se jen na nádechy a výdechy. „Óm“ jsem vynechala. To už mi přišlo moc... Po deseti minutách mi byla zima, záda jsem měla v křeči a málem jsem u té stěny usnula.

Ano, skutečně jsem se snažila meditovat. Jelikož jsem se včera v noci v zápalu čtení psychologické literatury rozhodla, že bych měla (ještě víc) zkoušet nové věci, přišlo mi tohle jako dobrý nápad. Nicméně po dnešku jsem se rozhodla, že zatím zůstanu jen u toho editování....

V obrození, které tu poslední měsíce prožívám, jsem už zkusila všechno možné. A něco z toho, se mi zalíbilo natolik, že v tom rozhodně hodlám pokračovat i v Čechách. 

Tahle osobní renesance ovšem probíhá tak nějak automaticky ve všech směrech. Čím víc poznávám, učím se a objevuji, tím víc si uvědomuji, že to  nestačí. Dokonale už chápu známý Sókratův výrok

„Vím, že nic nevím“. :))))

A právě na řecké filosofy bych ráda navázala.

Vedle práce au pair jsem teď, přes léto, vzala nabídku úklidu domu, jelikož naše uklízečka o prázdninách nepracuje.

Moje host mum je velmi organizovaná žena. Má 'au-pair guide', včetně připraveného seznamu jídel, které mají děti rády, tvoří nejrůznější tabulky s denními rozvrhy a když jedou pryč, byť jen na víkend, všem sepíše, vytiskne a rozdá seznamy oblečení a věcí, které si mají sbalit (manžela nevyjímaje). Nakonec to ovšem stejně dělá pro jistotu sama...

Není proto divu, že má 'guide' i na úklid. Když jsem včera večer pročetla šest stran tohoto detailně propracovaného návodu, co všechno za těch 25 babek týdně mám udělat, nebylo mi zrovna do smíchu. Uklízečka to stíhá za dvě hodiny. Ale uklízečka nemá pedantskou školu mojí druhý matky (oficiálně tety) Kateřiny jako já. Ani na Akademii úklidu (pokud by existovala) by vás nevycvičili líp. Abych to vysvětlila:

Několik letních prázdnin na konzervatoři jsem totiž strávila uklízením jejího rodinného penzionu. Její perfekcionalismus a nadání najít doslova každý chlup jsou (bohužel) dost nakažlivé. 
Abyste mě pochopili- teta Kateřina ve vás během uklízení probudí cosi, čeho se už nezbavíte. Přirovnala bych to k malému, otravnému trpaslíkovi, který do vás neustále dloube a nepříjemným hláskem  pokřikuje „No.... ten poslední roh jsi nevyluxovala tak pečlivě, jako ty předchozí.... Jseš si jistá, že to zrcadlo nejde vyleštit líp? Támhleten lem polštáře je nakrabacený.... Vážně už jsi vytřela každý kousek tohoto pokoje?!“

Každý, kdo mě jen trochu zná ví, že Kateřinu miluji nade vše na světě. Ale tohle jí neodpustím! Od té chvíle už jsem nikdy nedokázala úklid alespoň trošičku odfláknout. Vždy, když chci- a že je to často- vyleze trpaslík se zkříženýma rukama, podupává si u toho špičkou u nohy a se zvednutým obočím něco podobného utrousí....

S tímhle vědomím mi bylo okamžitě jasné, že tenhle obří barák nikdy nestihnu uklidit za dvě hodiny, ale že tím strávím většinu dne. A taky že jo.

Jelikož jsem ovšem ve fázi #staypositive, rozhodla jsem se ty hodiny využít na plno. Našla jsem si na webu audioknihu s úryvky antických filosofů a pustila si je do sluchátek, zatímco jsem šůrovala záchody.

Právě při poslechu textu s názvem „O hněvu“ od Senecy, jsem úspěšně vyrvala z přístěnku pod schody lux, jež se tváří, jako jedinečný stroj, který prakticky vyluxuje za vás. No, unikátní je tedy rozhodně!

Během oduševnělých a jistě velmi pravdivých a výjimečných slov, z pera jednoho z největších filosofů všech dob, jsem došla k závěru, že dělám příliš přízemní práci a na tyhle kecy teď fakt nemám náladu!

Nikdy jsem si nemyslela, že by něco jako vysavač, mohlo být takhle dominantní!

Šňůra se automaticky nezarolovává (musíte ji ručně obmotat kolem), takže se mi samozřejmě zamotala do všeho okolo, stroj je neovladatelný a navíc příšerně těžký! Uřícená, s bolavými zády po ranní meditaci a přede mnou jen vidina toho, že s touto věcí strávím minimálně další hodinu svého života. V takové chvíli- ať se snažím sebevíc- prostě nemám myšlenky na něco tak náročného, jako je řecká filosofie....Bohužel.

Po téměř čtyřhodinovém úklidu mi je sděleno, že budu vařit večeři ne pro tři, ale hned pro pět dětí. Budou tu kamarádi.... A k jídlu si paní domu naobjednala rýži. Nic dalšího není důležité... Jediné, co v té zprávě čtu je číslo 5 a RÝŽE. Pět plus rýže není těžká matematika. Pět plus rýže znamená jediné- dvojnásobná rychlost zaneřádění podlahy v kuchyni do těch nejzapadlejších a nejskrytějších koutů. O skleněném stole ani nemluvě.

Chtělo se mi v té chvíli dost plakat. A taky utíkat hodně daleko. Když si děti s rýží dostatečně zařádily u večeře, vylily dvě skleničky s pitím a opatlaly omáčku i na židle, odešly si zvesela stavět bunkr, ve kterém budou spát. Samozřejmě je baví pouze do zítřejšího rána, než dostatečně splní svůj účel. Uklízet to všechno ale budu of course já. To abych se zítra náhodou nenudila. A to prázdniny sotva začaly!