Ztraceno v překladu...

Myslela jsem si, že jde o to mít vysokou školu, skvělou kariéru, hodně peněz, projet celý svět, mít velkou partu kamarádů, krásný dům, zamilovat se ve 20ti, provdat v pětadvaceti a ve třiceti mít dvě děti. A dál... ? Už to mít vlastně všechno za sebou ještě před čtyřicítkou? Nevím. Tak daleko jsem ve svých hlubokých myšlenkách nikdy nedošla. Bylo to prostě jen honění se za dokonalým životem. (Který můžeme vidět zdánlivě všude!) Přičemž se mi ale dost často ty momentální sny- za čím se to vlastně ženu- měnily...

Až to dopadlo tak, že chci všechno. Chci všechno a pořád víc. Konečně jsem zjistila, že nemusím mít hranice. Můžu chtít víc a věřit, že to zvládnu. Ne věřit, vědět to. A je úplně jedno kdy. Není třeba to stihnout všechno hned.



Jde o to zkoušet, objevovat a nikdy s tím nepřestat!

Můžeme cokoliv se nám zamane. A kdykoliv! Zdá se to jako fráze, ale úplně a zcela to pochopit mi zabralo posledního půl roku. A teď najednou se mi ty priority mění. Já to vlastně nikomu dokazovat nemusím. Upřímně? Nikdo o to nestojí.... Praví přátelé jsou rádi, když se vám daří. Ostatní to nezajímá, nebo váš úspěch vidět nechtějí a tím pádem vám ho nepřiznají i kdyby byl sebevětší. Úspěch je něco tak relativního... To ale začínám chápat až teď.

Všichni stárneme. A priority se mění najednou velmi rychle. Jde přece jen o to být sám šťastný. Ne úspěšný pro ostatní. (Ono je jim to vlastně jedno...) A nejde o to mít to všechno, co jsem si myslela a o čem jsem psala hned v úvodu. Jde o štěstí, které lze nalézt, i v tak zdánlivě obyčejných věcech, jako je zvelebování si domu, učení se nových receptů, nebo třeba čtení knih. Každý to nachází v něčem jiném... Ano, říkáte si, možná, co to tu plácám. Vždyť to přece slyšíme všude, čteme na všech možných titulcích, billboardech, vidíme v reklamách...

Ale kdo je dneska vážně šťastný??? Znáte někoho? Z koho vyzařuje pozitivní světlo na dálku a vždy vás setkání s ním něčím obohatí, ať chce nebo ne. To něco, co vám předá ikdyž to vlastně nedokážete pojmenovat? A ani takový člověk ještě pořád nemusí být šťastný. Jen dost silný předávat pozitivní sílu dál...

Lidé rádi vypadají, že jsou šťastní. Ale naprostá většina není. Postováním zidealizovaných, oříznutých, obrázků se třemi filtry na instagram nebo facebook své štěstí přece nemohou dokázat. To není štěstí. A je nebezpečné, jak lajkování těchto vyretušovaných "okamžiků" dokáže ublížit. Ano, nic světaborného tu asi pro leckoho nepíšu. Ale je důležité si uvědomit s čím vším tohle tak úzce souvisí... Jak moc nás ovlivňuji zdánlivě dokonalé životy druhých. Všechny ty goals, motivační citáty, místa, na kterých jsme ještě nebyli, věci, které jsme nezažili... Někoho to může motivovat. Ale jiného to může srážet k zemi. S myšlenkou na to, že tohle on nikdy nezažije. A tak si říkám- není to naopak kontraproduktivní?

Pokud dotyčný bude chtít být na stejném místě, dělat stejné věci, dřív nebo později k tomu cestu najde. Pokud to nechce dost, není pak o co stát a je lepší vrhnout se na něco, co ho doopravdy zajímá. A je úplně jedno, že to není zrovna IN... Jde o to, co mu to přinese. Protože ty "cool" věci, které lidé dělají jen proto, že jsou zrovna v hledáčku, je šťastnými neudělají. Jde o to si najít to svoje štěstí.

Pravděpodobně k tomuhle moudru někdo prostě dojde a nepřemýšlí nad tím. Jinému je to jasné už dávno. A ostatní s tím souhlasit nebudou a pojedou dál své perfektní životy na sociálních sítích, přičemž na nich hodně z toho dokonalého žití ztratí.

Pro mě je to osobní boj i výhra. Výhra, že jsem si k tomu došla sama ve své hlavě. Boj proto, že stále hledám. Jsem ztracená, ale myslím, že konečně začínám vidět tu cestu, kterou se vlastně chci ubírat. Zvolila jsem si být šťastná. A najednou vím, že to zvládnu. Všechno je možné. Vše se má zkusit. A když se odbočí špatně, vždy existuje další volba. Nevadí, když se někdy ztratíte. Protože to nejzajímavější je hledat. V každé tmě můžete upadnout. Ale taky můžete získat zcela jedinečný nový "pohled" na zdánlivě tak jasné věci. Zkuste jít na Neviditelnou výstavu a přesně pochopíte, o čem mluvím.... :) I ty nejobyčejnější věci najednou shledáte zajímavějšími. Nemůžete je jen přehlédnout. Musíte je cítit. A o tom to všechno je. Cítit....vnímat....žít.

Ztracený člověk může být na druhém konci světa sám v džungli stejně jako doma. A zrovna tak nemusí to štěstí hledat tisíce kilometrů odsud. Ne nadarmo se říká- kdo doma štěstí nemá.....

Ztracený může být i ten, kdo umí pět světových jazyků a projel celý svět. Nejde o to všechno vidět, všechno znát, všechno zažít. Jde o to najít sebe sama. Začít se na věci koukat jinak. Necítit se obyčejně za žádných okolností. A najít tu krásu ve všem. Každý život je zcela jedinečný. Nikdy nevíte, kdo by měnil právě s vámi........

Máte někoho, kdo je vaším světlem a inspiruje vás? :)

J.M.